Zástupkyně ombudsmana vydala manuál pro novináře, podle kterého se nedoporučuje jednoslovné užívání všech jednoslovných výrazů pro osoby se zdravotním postižením a někteří lidé takové počínání označují za hyperkorektnost, protože tak trošku předsudečně vnímají okolí podle zdravotního stavu, barvy pleti, nebo sexuální orientace. Vozíčkář je pro ně vozíčkářem, nikoli člověkem, který musí používat vozík, protože prostě nemůže chodit.
Všechno začíná slovy…tedy i vnímání každého člověka v okolí. Vozíčkář je méněcenným – omezeným v některé činnosti – proto není mnoha lidmi vnímán jako plnohodnotný člověk s právy a povinnostmi, a proto takového jedince jednoduše vyloučíte z některých základních práv, vzorců chování, životních potřeb, kde není třeba mít partnerský vztah, sexuální styk, nebo kamarádské vztahy, práci, když jako vozíčkář máte důchod, za který byste veřejnosti měli být vděčni a jinak lidově řečeno držet hubu a zadek na káře…k tomu všemu může mířit jedno obyčejné slovíčko ukrývající v sobě zažité předsudky, kterých se mnozí jen stěží zbaví.
Zdravý člověk si možná neuvědomí, co všechno síla slova dokáže. iDnes v podivně pojatém článku napíše o návrhu zástupkyně ombudsmana, dodá do něj anketu, zda s navrhovanými změnami souhlasí,
zatímco mnoho komentářů začíná a někdy i končí zvoláními: „Naše civilizace zajde na přehnanou korektnost.“ Jaká to náhoda, že po ideomašírce idnesovského zpravodajského webu anketa dopadla tak, jak dopadla.
To, že je něco z určitého úhlu pohledu běžné, to rozhodně neznamená, že je to správné zejména vůči těm, které tzv. běžnými výrazy označujeme, i když ne každému člověku se zdravotním postižením musí vadit v manuálu zástupkyně ombudsmana kritizovaná jednoslovná označení ubírající člověku jako lidské bytosti na důstojnosti.
Slovník se na institucionální úrovni mění, ovšem v české společnosti mnohdy zůstává stejný. Koncem 80. let a zejména počátkem 90. let minulého století se pozvolna opouštělo používání společného označení „invalidé“, nebo-li „invalidní osoby“ nahrazováním za víceslovná označení upřednostňující člověka před zkratkovitými cedulkami na čele.
Například víceslovné označení „osoby se zrakovým postižením“ se zabydlelo v prostředí poskytovatelů sociálních služeb po zavedení zákona o sociálních službách v roce 2006. Samotný výraz „slepý“ začal být nahrazován výrazem „nevidomý“ přibližně v polovině 20. století.
Jak se vyvíjí společnost, zejména postoj k lidem se zdravotním postižením, případně schopnost režimu vypořádat se s neschopností zařadit osoby se zdravotním postižením do společnosti, případně neschopnost léčit některé stavy vedoucí ke zdravotnímu postižení, dochází ke změnám na úrovni jednotlivých slovních označení. Je to přirozená cesta. Rozhodně se nejedná o nějakou hyperkorektnost, jak vyznívá z některých komentářů.
Jak již bylo řečeno, na slovech záleží, protože slovní pojmenování odráží postoj ke zdravotnímu postižení a těm, kým osoby se zdravotním postižením jsou. Například ještě v 70. letech dvacátého století se pedagogický obor věnující se výuce dětí se zdravotním postižením nazýval „defektologií“. Jako kdyby takové děti byly defektní, neplnohodnotné, poškozené, a proto si zaslouží jiný přístup. Družstvo tělesně vadných vzniknuvší v roce 1950, existující dodnes pod zkratkou Drutěva je rovněž názvoslovně problematické, protože v sobě obsahuje negativní přístup veřejnosti k lidem se zdravotním postiženým jako k jedincům tělesně vadných.
Tabulka zveřejněná v idnesovkém článku pouze ukazuje další vývoj, kterým by se slovní označení měla vydat, i když se to některým lidem nemusí líbit třeba proto, že netuší význam slovních spojení v kolonce „nevhodné“.
Tabulka na iDnesu je tak trošku zavádějící, protože neobsahuje vysvětlení, které se v originálu manuálu zástupkyně ombudsmana nachází na stranách 9, 10, 11 a 12.
Základem slova „invalida je latinské sloveso valere, být zdráv, mít sílu, hodnotu. Invalida je přesným opakem toho, co valere znamená. Invalida je tedy ten, co není schopen pracovat a také ten, co nemá hodnotu…pak je tu ještě označení duševní invalida pro osoby s duševními potížemi a nemocemi. Tento výraz je častokrát používán plejorativním způsobem jako nadávka, zesměšnění, nebo označení těch, kteří nejsou schopni třeba sociálního cítění.
Výraz „mentálně retardovaný“ je taktéž používán jako nadávka, označení těch, kteří by měli být vyloučeni ze společnosti. Je doslova směšné, jak se mnozí bojí odstranění slůvka „vozíčkář“…je to zastaralé…proč někoho posuzovat, označovat podle názvu kompenzační pomůcky, kterou používá? Vozíčkář předně, nakrásno radí lidem, aby si nejdříve všimli vozíku, postižení a potom osoby samotného člověka na vozíku sedícím. To určitě není dobře.
V médiích se používá jak výraz „slepý“, „nevidomý“…tyto výrazy jsou nepřesné. Člověk, který má problémy se zrakem může částečně něco vidět…to už pro osoby částečně vidící sedí přesněji slůvko „zbytkaři“, když už má někdo potřebu osoby s částečnými zrakovými potížemi jednoslovně označovat.
Lidé obecně netrpí postižením, oni prostě postižení mají. Nejsou trpícími, prostě musí žít s problémy, jaké mají. Totálně mimo je hovořit o „lidech s hendikepem“. Je správné hovořit o znevýhodněných lidech, nebo o lidech s omezeními?
Hendikep má původ v anglickém spojení slov „hand in cap“, kterého se původně používalo v prostředí sázkových her, například v Irsku při dostizích. Později „hendikep“ označoval „nerovnost podmínek při sportovním utkání“, kdy brankář měl hendikep, protože se během zápasu zranil a nemohl svou práci vykonávat jako předtím. Zkráceně řečeno, hendikep představoval nevýhodu při závodu či sportovní soutěži pro jednu stranu, zatímco ti druzí v zápase měli výhodu kvůli nevýhodě toho druhého.
Slovní výraz „hluchý“ je mnohdy používaný jako nadávka…není proto lepší hovořit o neslyšících?
Manuál zástupkyně ombudsmana je souborem doporučení, kterých by se mohli držet novináři, média, protože přesně tato část společnosti může svým dosahem změnit vnímání veřejnosti třeba vzhledem k osobám s postižením. Nikdo nikomu nic nepřikazuje, neurčuje, pouze je k mání trošičku lidštější přístup dávající přednost člověku a nikoli tomu, co každého jednotlivce omezuje, kvůli čemu je nutné používat kompenzační pomůcky. A o to jde především.