Putinofilové, čecháčkovští neofašisté a milovníci panslovanismu se každoročně pokoušejí znásilnit 8. květen ve svůj prospěch. Využívají historických událostí, kdy Rudá armáda osvobodila značnou část Československa, k propagaci svých zvrácených ideí, kdy je do popředí nepřímo za pomoci nejrůznějších hesel a komentářů vkládán ideál ruské rozpínavosti jako záruka ochrany před okolním zlem. Není proto divu, že se vzpomínkových akcí pořádaných nejrůznějšími sdruženími a spolky účastní také krajně pravicoví extrémisté.
Typickým příkladem z minulého roku by mohl být pochod Nesmrtelného pluku konaný, kdy kromě ruských vlajek a rudých ratolestí byly na místě k vidění také prapory nejrůznějších xenofobních sdružení, jako je například virtuální facebooková Aliance národních sil, jejíž představitelé mezi účastníky stoprocentně nechyběli. Pohled do davu připomínal výkladní skříň extrémismu, kdy vedle postarších důchodců, možná vyznavačů věčné slávy KSČM, byly k vidění osoby známé z demonstrací Adama B. Bartoše, Vandasovy DSSS a Okamurova SPD.
Mezi přítomnými byli také někteří představitelé místní ruské komunity a několik veteránů, kterým ani omylem nevadil všechen ten balast ukrývající se nejen v hloupých proslovech, ale také v symbolice jednotlivých účastníků. I když akce Nesmrtelného pluku měla primárně sloužit k úctě bojovníků fašismem, bylo na první pohled jasné, že o veterány a boj proti fašismu nejde ani omylem.
Rudá armáda si zcela nepochybně zaslouží díky za osvobození Československa od fašismu a padlým vojákům přísluší úcta. Ovšem při tom všem památečném uctívání nesmíme zapomínat na historické reálie, ve kterých se osvoboditelé podíleli po porážce nacistů na páchání dalších válečných zločinů, kdy docházelo ke znásilňování žen a krádežím majetku.
Rudá armáda v tom pravda nebyla sama. Podobných deliktů se dopouštěli v „menší míře“ také Američané, Britové a další…….ovšem Rudá armáda překračovala pověstný Rubikon mnohem častěji, než ostatní armády bojující proti fašismu. Ruský teror vůči tuzemským ženám započatý 17. března 1945 pokračoval na československém území podle historiků až do listopadu 1945.
O případech znásilnění a nejrůznějších dalších přečinech na konci druhé světové války se zmiňuje například kniha „Als die Soldaten kammen“ z pera německé historičky Miriam Gebhardt.
Zde se čtenář dozví, že v průběhu konce druhé světové války mimo zvěrstva německých armád bylo znásilněno zhruba 860 000 žen.
Gebhardtová také dodává, že sovětští vojáci sexuálně zneužili asi 590 000 žen. Ke znásilnění, pedofilii a dalším sexuálně motivovaným činům došlo u Američanů ve 190 000 případech, u Francouzů v 50 000 a u Britů asi v 30 000 případech.
Předpokládá se, že 5 procent „válečných dětí“jsou produkty znásilnění.
Podle odhadovaných statistik se podle historiků znásilnění dopustila Rudá armáda pětkrát více než armáda Spojených států amerických. Další zajímavou literaturou zabývající se otevřeně případy zločinů páchanými Rudou armádou na území Německa, je kniha Ivanova válka Catherine Merridalové. Působivý je například tento odstavec: „Máme-li pochopit všechno to znásilňování – a došlo k němu zřejmě v Prusku, v Německu, od ledna do června 1945, k statisícům případů znásilnění. A nebyla to jen znásilnění, docházelo k zohavování ženských těl, ženy byly vražděny. Musíme to interpretovat v rámci dynamiky vztahů mezi muži. Nebylo to jen, že jim bylo řečeno, aby se pomstili. Ale byli spolu a byli to muži. Někteří z nich svědčí o tom, že měli pocit hanby, když se na znásilňování nepodíleli. Mysleli si, že si ostatní budou myslet, že jsou slabí anebo impotentní.„
Z něj vyplývá, že mezi vojáky, ať už v Rudé armádě, nebo v jiných částech osvobozeneckých šiků bylo znásilnění ženy pokládáno za projev mužství a mužnosti.
Přicházející Rusové žili ve velmi těžkých podmínkách. Jejich bojeschopnost byla živena propagandou vytvářející logickou nenávist vůči všemu, co bylo německé a vymytý mozek dotovaný petrolejem a vodkou nakonec udělal své. Značná část příslušníků Rudé armády byli kriminálníci prioritně nasazovanými do předních linií, kde se lidská duše setkala s tím nejhorším co mohla kdy potkat. Z tohoto úhlu pohledu není divu, že se přicházející vojáci mnohdy chovali jako zvířata. Prostě, psychické napětí se uvolnilo, a to v nejméně vhodném chování.
Ono uvolnění napětí pácháním sexuálně motivovaných činů bylo viditelné také u mnoha vojáků americké, francouzské a britské armády.
Desítky, stovky tisíc případů znásilněných žen jsou jen předpoklady a ve skutečnosti celkový úhrn znásilněných žen Rudou armádou, Američany, Francouzi a Brity mohl dosahovat až 2 milionů. Soudy se zabývaly jen minimem případů, protože valná většina zprzněných se ze strachu z pomsty ani neobrátila na úřady.
Jakékoli oslavy konce války zapomínají na černou část osvoboditelské aktivity, protože již záhy na konci války jednotlivé vlády případy sexuálně motivovaných trestných činů tutlaly, a pokud se o nich náhodou hovořilo, byla fakta osočována z ideologického špinění těch či oněch…….počty znásilnění a nejrůznějších trestných činů páchaných vojáky jsou obecně vždy na koncích válek vyšší, nicméně oslavy vítězných stran by neměly sloužit k oslavám extrémistických postojů považujících lidská práva za zbytečnou veteš.
S oslavnými tiárami na bojující vojáky často projevujeme úctu zidealizovaným příběhům ošetřeným balastem pověstí, nacionalismu a tužeb o tom, jak bychom si sami představovali příběh vítězných stran. Na Vítkově se snažíme za zvuky husitských chorálů utišit strach z vlastní malosti, zatímco úctou k neznámému vojínovi vzdáváme hold těm, kterým se podařilo zničit moc nacistických armád.
Typickým příkladem ideového znásilnění je Vlasovova armáda, tzv. Vlasovci, kteří v Praze s nacisty sice uzavřeli jistý druh partnerství, ovšem nacionalisty jsou pokládáni za neskutečné hrdiny. První, proti komu se banderovci s Vlasovci i BKA obrátili, byli komunisté, partyzáni, židé, homosexuálové, Romové.….kolaboranti z východu se podíleli na holocaustu, aby na konci války mnozí z nich utíkali před Rudou armádou směrem k postupujícím americkým jednotkám.
Ideologický výklad dějin zapomíná na statě, vytrhává fakta z kontextů a navrací dějům nové scénáře, které se však nikdy nestaly. Zatímco jedni s láskou vzpomínají na přicházející osvoboditele, jiní se slzou v oku nezapomenou na znásilněnou babičku, která díky chtíči sovětského vojáka přišla coby náctiletá dívka o své panenství. Vzpomínky na dějinné události mají v sobě vždy kus kontroverze i okamžiků, které bychom raději vymazali navždy ze zápisků dějin.
Celospolečenská ochota smýšlet o historii optikou populisty nepřímo napomáhá ultranacionalistickým deviantům v pořádání akcí jakou je například pražský pochod Nesmrtelného pluku, kdy se skrze jednostranný výklad dostávají ke slovu krajně pravicové ideály nemající s demokracií pranic společného. Možná by nebylo na škodu, kdybychom o historii přemýšleli tak, jak se skutečně stala bez ohledu na to, zda je to pro nás ideově výhodné, nebo nevýhodné.