v tak složitém období, jakým je kralování islamofobie, nebo vyvolávání hysterie vůči uprchlíkům, se najdou velmi vtipné okamžiky, kdy příznivci nenávisti na sociálních sítích jako zastydlí puberťáci vytahují z pod klávesnic omšelé teorie s nepochopenou symbolikou. Odmítají multikulturu, přitom se nestydí ukazovat na stažených obrázcích z internetu v nejrůznějších provedeních indický kult zrození. Přebělení národovci si v zatrolených závitech mozkoven neuvědomují, co vyjadřují.
Své chování nastavili podle zvyklostí, a také podle toho, co je naučili rodiče. Maminka poslušného synáčka oblékala do oděvů od Vietnamců, tatínek obšťastňoval dítko mobilem čínské, korejské, norské nebo americké provenience a ze sporáku na budoucího rasistu vykukovaly nudle od obchodníka odvedle. Nebohý človíček, jež o sobě nyní hovoří jako o etnickém Čechovi, celé své dětství přežil na všudypřítomných výrobcích i předmětech pocházejících z multikulturalismu. Ale to si dnes ani omylem nepřipouští, protože na zdech visel pánbíček a babička na vesnici rok co rok zabíjela pašíka, jehož nacionál s dědou naháněli po dvorku, zatímco řezník čekal, až bude moci nebohé zvíře usmrtit.
Pak padla jedna, druhá, třetí rána a kvičící prasátko utichlo, zatímco se chlapeček těšil na dobré jitrnice a ta ňamózní jelítka. Nikoho nezajímalo utrpení zabíjeného zvířete. Někdy, když se řezníkovi, nebo sousedovi nedařilo, krev chrlící nebožák za kvíkotu běhal jako smyslu zbavený po dvorku a dnešní hrdina s plakátem o škodlivosti halal porážky plakal babičce do sukně, protože nechtěl vidět, jak jitrnička trpí. Miloval maso, zároveň nechtěl vidět přímé následky nešikovnosti vraždícího komanda.
Přesto všechno, dnes odkojen Ortelem, dříve Orlíkem a drsným popíjením gambáče v hospůdce na růžku jedním dechem dodá, že vesnické zabíječky jsou fajn, protože při nich zvíře jako při halal porážce netrpí.
Nacionál se naučil žít ve svém vlastním konstruktu toho, co pokládá za české. Coby náctiletý pokukoval po Marušce na konci třídy, a proto si v nedomyšlení kreslil na lavici kosočtverce s čárkou uprostřed. Odkojen sexismem automaticky považoval sebe sama za pána rodu, a tak po zvyku své vlastní kultury zvěčňoval symboliku ženskosti tam, kde mu to bylo milé. Ve školách nikdo nevyučoval o prapůvodu notoricky známého ornamentu. Kluci to s hrdostí a nadšením nožíkem vyřezávali kam mohli a v článku popisovaný chlapeček se od svých kamarádů, učitelů a následně i kárajících rodičů dozvěděl, že se jedná o něco naprosto sprostého, nevhodného, co není radno kamkoli čmárat.
Budoucí rasista, tenkrát ještě v nevinném věku, přijal další prvek multikulturalismu do svého života. Byl jím posvátný symbol, jež byl upřímným učitelem dějepisu přemalován jako chtíč noviců studujících, či pobývajících v klášterech, jež si malůvkami na okraji zpříjemňovali jinak nudné hodiny věrouky. V myšlenkách nacionalisticky smýšlejícího jedince se kosočtverec s čárkou uprostřed stal symbolem bílé kultury a později dokonce grafikou, s níž se může vysmát svému ideovému nepříteli, když jej v geometrickém obrazci nepřímo nazve „píčou“.
Samozřejmě, symbolika, kterou si mladík oblíbil, nemá s křesťanstvím nic společného. Jedná se o nejstarší indický symbol zrodu, kdy muž nebes v sanskrtu nazvaný Diaus se ke své ženě zemi v sanskrtu nazvané Pritví vztahuje v lásce. Drží se za ruce a původně jejich sevření vypadá jako kruh. Když se jim ale narodí syn, bůh Indra, začne se pod vlivem jeho růstu měnit tvar manželské náruče. Bůh nebes a bohyně země se stále snaží navzájem držet svých rukou, až se z kruhu vytvořil kosočtverec s děckem uprostřed. Protože se v příběhu jedná o božské bytosti, je okolí často doprovázeno svatozáří.
Kromě slovní zásoby přejaté z ostatních kultur, například z romštiny, sanskrtu, arabštiny, němčiny, angličtiny a dalších rozličných jazyků, xenofob klidně v domnění nekonečného češství nakreslí jako znak pohany vůči někomu jinému indický symbol početí a ještě k tomu nezapomene občas připsat, „že cikáni jsou nečistí, protože pocházejí ze špinavé Indie“. Opět spolehlivě v takových chvílích vystupuje na povrch xenofobova absolutní neznalost a nevědomost, protože na jedné straně rasista přebírá indickou, velmi starou symboliku, aby následně indickou kulturu odmítal.
To není nic nového. Průměrný čecháčkovský xenofob je od dětství veden k tomu, aby účelově hleděl jen na sebe, aby sám sebe považoval za kulturní výši společenství, kde není třeba znát fakta, ale jen sdílené, ideologicky odpovídající informace. I proto je Česko vzhledem k míře rasismu na tom docela špatně. I proto Česko v Indexu globální kreativity za rok 2015 v otázce rasové a etnické tolerance skončilo na 113. místě z celkového počtu 139 zemí světa. Ani nyní o pět let později to není moc růžové. Někteří politici rasismus tolerují, když to potřebují, sami se rasisticky vyjadřují, a tak si možná někteří naivně myslí, že latentní rasismus je nedílnou součástí české kultury, i když tomu tak ve skutečnosti není.