Ruští nacionální bolševici z Jednotného Ruska zaútočili na českou ambasádu v Moskvě. Připevnili na plot transparent se sloganem „Stop fašismu“, vhodili do zahrady zastupitelského úřadu dýmovnice a čecháčkové jinak rozumbradující o výtečné politice Putina i prozíravosti Miloše Zemana mlčí, případně jásají radostí, protože se někdo za ně pomstil za odstranění sochy maršála Koněva do pražského lapidária.
Jako kdyby se nic nestalo a útok na českou státnost, suverenitu zůstal jen nepatrnou záležitostí, nad kterou by každý pseudovlastenec měl raději mávnout rukou nezájmu, protože ruští soudruzi udělali přesně to, co by každý milovník srpu, kladiva spáchal jedním stiskem na klávesnici v nějaké béčkové hře o rudohnědé revoluci, ve kterou v Česku věří například Generace identity tolikrát láskyplně vzpomínaná v nejednom příspěvku na stránkách i profilech plných hlubokých citů k diktaturnímu Rusku, zejména sovětské éry, nad kterou kdejaký dědula s radikálními názory zatlačí slzu v oku.
Nacionální bolševici tak trochu krajně pravicových i krajně levicových manýrů nejsou v ruském, dokonce ani v českém prostředí nic nového, i když v tom českém rybníčku nemají příliš silnou tradici zakončenou zpravidla „jepičím životem“, kdy zakladatelé nacionálně-bolševických organizací jako turisté s nedemokratickými názory směřují od jednoho k druhému, až mnohdy zaparkují v KSČM jako nová síla v radikálnějším sektoru neustále zakládajícího nové a ještě novější , pokoušející se přilákat omladinu ke starcům z Ústředního výboru KSČM.
„Kolébkou“ nacionálního bolševismu se stal Komunistický svaz mládeže, zejména brněnská místní organizace, kde se jako první ve větší míře začaly objevovat nacionálně-bolševické choutky zejména v časopisu Zítřek, se kterým byl personálně spjatý Jan Ševčík, který koncem roku 2006 založil Národně bolševickou stranu Československa.
Byl to projekt připomínající pejska s kočičkou, jak pekli dort. Národně bolševická strana Československa se přihlásila ke spojenectví s Národně bolševickou stranou Ruska, zatímco bylo do partajní ideologie zahrnuto husitství s povídačkami o staroslovanských tradicích, nad kterými by nevěřícně kroutil hlavou nejeden historik, případně etnograf.
Zkrátka, české prostředí si žádá své…třeba oslovení vůdce jménem slovanského boha Radegast i návštěvu rádoby pohanských míst ve vlastech českých…podívaná to byla vskutku zábavná i značně úsměvná…rudohnědí přemítající o reverzní revoluci přivádějící staré časy do jednadvacátého století si hráli na novopohany, doplňovali svou fetiš o nové symboly, tretky na krk prodávané na srazech a nechyběly dokonce ani příběhy o tom, jak se k bolševikům přidávají lidé vyznávající „křesťanský komunismus“…
Rudá barva se srpem i kladivem v bílém kruhu přináší grafiku připomínající „výtvarné hrátky“ nacistů z dob NSDAP, kdy bubeník připomínajícího nácka bubnuje s páskou na paži….aby následně vznikaly snahy o sjednocení socialistů, komunistů, anarchistů, pseudovlastenců i enviromentalistů pod jednu jedinou střechu usilujících o revoluční boj za pracující.
Zdroj: http://www.punk.cz/data/USR_001_USR_IMAGES/Vsechny_20vlajky_20jsou_20si_20podobne2.jpg
Oficiálně se Národně bolševická strana Československa distancuje od nacismu, ale symbolikou, grafikou, nácky připomíná, dokonce některé z nich jsou k vidění v blízkosti zmiňovaného politického subjektu, jehož nedílnou součástí je nehynoucí láska ke stalinismu, gulagům, represím, politickým procesům, lidovým soudům i dalším „radovánkám“ rudé diktatury Sovětského svazu. Obzvláště oblíbenou je hláška: „Smrt znamená nové narození„. nebo „Ať říkají cokoli. Pamatuj jsi dravec„. V národním bolševismu jednotlivec neznamená nic, protože kultovním fetišem zůstává strana, které se každý musí podřídit.
I když téměř všechny prvky Šefčíkovy politické strany dodnes zůstávají zlatým grálem internetových revolucionářů vítajících Noční vlky v Praze, tenkrát před více než deseti lety se zmiňovaná bolševická partaj setkávala s nepochopením jak od jiných místních organizací Komunistického svazu mládeže, tak od neonacisticky zaměřeného Národního odporu, což vyústilo v roce 2010 v přejmenování na Červenobílé, až se organizace stávala malou, menší a ještě menší, až zaslouženě zanikla.
Nicméně její existence z retrospektivního pohledu ukazuje, že nacionálně bolševické ideály jsou stále více alfou i omegou mnoha českých ultranacionalistických organizací, extrémistů, rasistů i xenofobů ze sociálních sítí, kterým vyhovuje všeobjímající pelmel rozvolňující hranice vymezení třeba i tím, že modlou kromě všeslovanské vzájemnosti zůstává Československo – symbolika, návěstidlo komunistů s dojetím vzpomínajících na to, jak býval „československý komunismus“ krásný, když v něm byly uzavřené hranice, Moskva jako pán nad vším československým i pohraničník střílející na odpůrce režimu.