K oblíbeným báchorkám Miloše Zemana po dlouhá léta patřil příběh o tom, jak se nedostal na vysokou školu kvůli referátu o Masarykovi, který se znelíbil fanaticky smýšlející komunistce a češtinářce v jedné osobě. Podle novinářky Marcely Jurkové se celý příběh odehrál jinak a s jinými postavami na konci, ale to nyní není vůbec důležité. Mladík z účtárny Tatry Kolín měl komunistům za zlé svůj mladický neúspěch, zatímco dnes k následovníkům stejné ideologie coby nejvýše postavený státník promlouvá, jako kdyby zapomněl na události před několika desítkami let.
Hradní populismus dávající přednost nedemokracii zvítězil nad vlastním svědomím.
A dost možná rudé kulisy udělaly v mozku postaršího pána své a Miloš se cítil být hrdinou okamžiku, když tolik jeho fanoušků propadlo nejen v ultranacionalismus, ale také trapný sentiment časů dávno minulých, kdy všechno bylo lepší už jenom proto, že diktát přicházel z Východu a český lev se skláněl před tamtamy Kremlu. Panslovanismus a čechoslovakismus jde těmto myšlenkám naproti, a tak si mužíček se znalostí několika bonmotů nedělá těžkou hlavu s tím, kde se právě nachází. Milovníci budou nadšeni a odpůrci prezidenta vyhejtí v mnoha článcích, takže rovnováha vesmíru bude zachována a o bývalém důchodci z Vysočiny se bude všude psát a povídat…a o to šlo především.
Komunistická strana Čech a Moravy je nástupnickou organizací KSČ. Má z morálního hlediska zodpovědnost za politické vraždy a hnusné krádeže, kterých se soudruzi dopustili.
Jak by asi stařičký Zeman promlouval k soudruhu Čepičkovi, kdyby tento komunista žil. Pochválil by ho a zároveň trošku povytahal za uši za to, že souhlasil a nařídil vraždy mnoha politických odpůrců? Možná pro názornot za pultíkem s rudou hvězdou chyběl stažený pásek u kalhot, když prezident káral, jako kdyby se komunisté dopustili jen nějakých přečinů, nad kterými dnes můžeme mávnout s nezájmem rukou…
Jak by se asi veřejnost tvářila, kdyby kancléřka Merkelová, nebo prezident Frank-Walter Steinmeier zavítali na sjezd NSDAP, kdyby tato nacistická strana existovala?
Určitě by oba dva stihla zcela zasloužená štvavá mediální kampaň odsuzující jejich rozhodnutí zlegitimizovat vrahy minulosti do podobenství těch, co se na rozdíl od časů dávno zapomenutých polepšili, a tak je třeba milovníky hákových křížů podporovat, když plynové komory mlčí a koncentráky zejí prázdnotou. Jde přeci jen o slova, tak proč nepokládat následovníky Hitlera za legitimní součást politického klima? Že je to zvrácená myšlenka? Ano, souhlasím s Vámi, jenže stejně zvrácené je také to, co udělal Zeman v Nymburku. Komunistická ideologie padesátých let dvacátého století je na chlup podobná té nacistické, a tak vlastně všechno, co bylo napsáno o NSDAP o několik řádků nahoře, platí na chlup o KSČM.
Miloš Zeman svou přítomností, oslovením „Vážený soudruhu předsedo, milý Vojto, vážené soudružky, vážení soudruzi“ zlegitimizoval komunisty na ty, se kterými by mělo být normální počítat a hovořit o problémech současnosti, i když stalinisté z této partaje se rádi otáčí se slzou v oku k tomu, od čeho se partaj rudé hvězdy měla dávno distancovat.
Povinností prezidenta republiky není setkávat se s každým parlamentním subjektem, který ho pozve. Povinností hlavy státu je jednat morálně v zájmu ochrany demokracie a legitimizace partaje, ve které je až přespříliš stalinistů, není v zájmu České republiky, demokracie a tím méně prezidentské kanceláře. Demokracie není o tom dát co největší hlas radikálům a extrémistům. K zákazu KSČ mělo dojít záhy po revoluci v roce 1989. Propagace komunistické, podobně jako propagace té nacistické ideologie měla být stejně trestná. Nedošlo k tomu, k čemu dojít mělo, ale to neznamená, že začneme KSČM vnímat jako demokratickou stranu. Demokratickou rozhodně není, protože demokratické ideály nevyznává ani omylem.
Miloš Zeman vyslyšel mámení ideově zasmrádlých a nahnědlých obchodníků se zlem z Okamurova stádečka, a tak totéž udělal v rudohnědě kolorovaném sálu k potěšení soudruhů, protože když populismus o islámských teroristech napomáhá na Barrandově, může k vlastní slávě ve stádečku zemanovců dopomoci tančení v uzavřeném kruhu s komunisty.
Prezident republiky by byl rád, kdyby zavládli komunisté a čtyři roky spoludiktovali s ANO a ČSSD dění ve státě. Radí jim jak na stanovení vlastních zájmů, zatímco velmi dobře ví, že se navracíme s „koaliční smlouvou“ do časů z roku 1998, kdy se ODS s ČSSD zavazovaly k vzájemné nekritice. Jen dnes se do koaličního šiku dostává KSČM dodávající do programového prohlášení Babišovy vlády své vlastní požadavky, mezi které patří „diskuse“ o církevních restitucích. Komunisté církvím nakradli majetek a nyní chtějí diskutovat o danění z dříve ukradeného. To je něco nepředstavitelného, ale tohle všechno nejspíš Miloši Zemanovi nevadí.
Je to velmi smutné. Ale taková realita bohužel je, protože poklonkování komunistům dosahujících ve volbách nejhoršího výsledku je pokládáno tragikomicky za státotvorné, protože KSČM slovy Zemana nesmí promarnit svou příležitost. I tak vypadá podobenství prezidenta republiky jako prokremelského švába, kdy narušení demokracie zůstává zájmem Kremlu a toho času také nejspíš i prezidentské kanceláře.