Internetové debaty na sociálních sítích o Konstantinovi a Metodějovi – jejich odkazu pro českou kulturu jsou tragikomicky zábavné. Ve valné většině se člověk setká s bezhlavým nacionalismem, populismem i oblibou košilatě doplňovat zmínky z kronik, až se člověk nestačí divit, co všechno jsou jednotlivé účty ve virtualitě schopné vytvořit.
Pokud má být opravdu nějaká řeč o kultuře a povýšení slovanské kultury na vyšší stupeň, potom nesmíme zapomenout, že Konstantin podobně jako většina jeho současníků vnímala kulturu skrze křesťanství.
V tomto úhlu pohledu Písmo svaté představovalo základ i vrchol jakékoli výše kultury. Pokud ho kdokoli nevyznával, byl takový jedinec považovaný za zaostalého, nekulturního barbara, i když kultura takového člověka, říše, území z dnešního úhlu pohledu mohla být na velmi vysoké úrovni.
Kdyby nebylo úmrtí Mojmíra I. a kdyby Ludvík Němec nechtěl posílit svou pozici v rámci Franské říše a kdyby byzantský Michal III. netoužil posílením pozic na Moravě oslabit Bulhary, nikdy by pravděpodobně nedošlo k roku 863 a známí bratři by nikdy nebyli posláni do neznámých končin “barbarů” s posláním šířit zde slovo boží z evangelií.
Ovšem Konstantin chtěl, aby posvátným textům moravští Slované rozuměli, a tak císaře poprosil, jestli by nemohl slovo boží rozšiřovat ve slovanském jazyku. Zpočátku se jednalo jen o evangeliář – jakýsi výbor evangelních čteních určeních k předčítání při bohoslužbách. Teprve na území Moravy oba dva bratři přeložili dalších částí, čímž vznikl úplný překlad všech čtyř evangelií.
Cyrilometodějský překlad evangeliáře i čtveroevangelia se dodnes nachází v hlaholském kodexu Assemanově a také v rukopisu obecně známém pod označením Sawina kniga napsaném cyrilicí. Další fragmenty překladů jsou k mání také v rukopisech Zografském a Mariánském.
Konstantin s Metodějem od svého mládí hovořili makedonským slovanským dialektem, který ovšem nebyl natolik košatý a vyspělý, aby obsáhl biblické texty, a tak přímo na Moravě věrozvědci museli slovanskou řeč i zde podstatně nevhodnou v mnoha ohledech pro překlad Kristových slov a činů jeho následovníků doplnit o slova pocházející ze starohornoněmčiny, latiny a řady dalších jazyků.
Psanou formou staroslověnštiny se stala hlaholice složená z 41 písmen, z nichž 24 znaků pocházelo z rekurzivních minuskulních znaků řeckého písma.
Hlaholice pravděpodobně vznikla v Cařihradě, avšak její jazykové kořeny spadají až do oblasti Soluně, odkud Cyril s Metodějem pocházeli.
Jediné slovanské písmo na území Moravy 9. století nevzniklo v českých, tedy v moravských končinách, ale mělo daleko delší životní cyklus, než si veřejnost myslí. Na samotném začátku se Hlaholice používala na území Bulharska, poté Ruska, odkud byla vytlačena cyrilicí.
Konstantin s Metodějem nevymýšleli tedy jednotlivá písmena abecedy celé od základů. Vypůjčili si to, co dávno jinde existovalo. Ostatní písmena nejspíš byla odvozena z písmen hebrejského a samaritánského písma, se kterým se Konstantin seznámil během své misijní cesty k Chazarům.
Hlaholice se na Moravě používala v letech 863–886. Některé její znaky mají spojitost s abecedou koptskou, gruzínskou, nebo dokonce latinskou, se kterou se v klášterech před příchodem věrozvěstců taktéž na Moravě v církevních školách umístěných v částech baziliky psalo.
Mýtus o tom, že před vznikem hlaholice nikdo neuměl číst a psát je totální nesmysl.
Někteří žáci schopni překonat obtížnost latiny se v církevních školách učili psát i číst latinsky. V prostorách mikulčické církevní školy, jež na místě stála dávno před příchodem Konstantina s Metodějem archeologové našli kovová nebo také kostěná rydla, jimiž se vyrývala písmena do destiček, které na jedné straně měly vyvýšený rámeček, zatímco plocha uvnitř byla vyplněna tvrzeným vyhlazeným voskem.
Na našem území se používala stejná technika výuky psaní jako v antice. Žáci do destiček napíšou písmena věty, destičky se dají vyrovnat a může se začít znovu. V Mikulčicích církevní školu s trojlodní bazilikou nejspíš provozovali bavorští kněží, kteří pravděpodobně po příchodu hostů ze Soluně museli místa uvolnit pro nový typ výuky a praktiku náboženství.
A jak to s tím náboženstvím bylo? Někteří lidé věří pohádce, že Konstantin s Metodějem přicházeli do Moravy, kde žádné kostely nestály a kníže nepodporoval křesťany…to rozhodně není pravda. V Mikulčicích – centru Velké Moravy před příchodem věrozvěstců stálo v centrální osadě několik kostelů a dokonce i trojlodní bazilika se “školou”
Na Moravě působili latinští a frančtí kněží z Řecka, Německa a podle tehdejšího zeměpisného pojmenování z pera Konstantinova životopisce také z Vlach. Na moravu přicházeli také kněží na počátku 9. století ze severní Itálie a možná i z Istrie a severní Dalmácie. Jihoevropský vliv je patrný na architektuře kostelů z 9. a 10. století.
Vraťme se z malé odbočky zpět k v článku probírané hlaholici. V současnosti známe dva druhy hlaholice: starší se zaoblenějšími znaky a mladší vycházející z církevněslovanského charvatského písemnictví s hranatějšími znaky. Při volbě o umístění hlásky do slovanské abecedy se Konstantin řídil tím, zda Slované takovou hlásku vyslovují či jestli je vůbec žádoucí. Zajímavostí je především například to, že hlaholice neobsahovala písmeno J. Každé písmeno hlaholice odpovídalo nějakému číslu, protože samostatné znaky pro čísla neexistovaly. Na 10. a 23. místo na Moravě Konstantin do hlaholice přidal dvě nová písmena jako další varianty těch písmen, které na dané pozici již byly.
Ze složení jednotlivých písmen a jejich původu je patrné, že klasickým příkladem multikulturalismu, nebyl nikdo jiný, než Konstantin se svým bratrem Metodějem, protože do našich končin přinesli z ciziny něco, co na našem území nebylo.
Pokud hovoříme o překladech svatých knih do staroslověnštiny, nesmíme do této činnosti opomenout přijímání cizích vět, ale také vytváření nových větných skladeb, s pomocí nichž mohlo docházet k samotným překladům.
Staroslověnština byla obohacována z venčí, aby se nadále vyvíjela ke zdánlivě větší košatosti, kdy jednotlivé překlady byly opravdu velmi kvalitní nejen po překladatelské, ale také stylistické stránce, kterou se v desátém století neúspěšně snažilo překonat hodně tehdejších literárních děl.
Konstantin se zabýval kromě praktického překladu také teorii překládání, kdy tento učenec studoval a zjišťoval dávno před svou moravskou misí, jak něco důkladně přeložit tak, aby výraz byl jednoduchý k pochopení a zároveň aby se neodchyloval od původního předkládaného slova, věty, kontextu…část úvah zabývajících se překlady naleznete například v cyrilici psaném Hilferdingově makedonském cyrilském listě. Filosof z jihu Evropy byl dokonale připravený na svou misi. K překladu evangelií napsal Konstantin veršovaný předzpěv známý jako Proglas. Šlo vůbec o první báseň ve slovanském jazyce.
Konstantin s Metodějem nepřekládali jen náboženské texty.
I když se přesně neví, zda skutečně Konstantin s Metodějem vytvořili první civilní zákoník ve slovanské řeči během svého prvního pobytu na Moravě, nebo až po návratu z bavorského vězení, jisté je, že se učencům nepovedlo tento právní kodex zavést jako oficiální zákoník slovanského státu.
Přesto všechno se Metoděj jako moravský arcibiskup snažil propagovat své právní a společenské názory ke knížecímu stolci, jak dokládá anonymní Řeč k vladařům a soudcům dochovaná v hlaholsky psaném Sborníku Clozově. Inicioval například překlad západního penitenciálu do staroslověnštiny, Za vrcholné dílo v této oblasti je historiky pokládán překlad nomokánonu Ioanna Scholastika, jehož obsah později představoval základ právních dokumentů v Bulharsku. Metoděj také překládal teologická díla svého bratra Konstantina do staroslověnštiny. Dost možná kdyby Metoděj nedostal během své byzantské návštěvy od císaře darem mnoho knih, nebo kdyby si je sám nezakoupil, nebyla by Metodějova překladatelská činnost na sklonku života tak bohatá.
Po Metodějově smrti většina žáků bratrské dvojice utekla do okolních zemí, například do Čech, kde dávno předtím působil například kněz Kaich a mnoho dalších.
I když přemyslovská doména patřila pod řezenské biskupství Kyjevské listy dokládají, že i zde se některé mše sloužily staroslověnsky.
Podle historiků postřižiny svatého Václava v sobě také obsahovaly některé slovanské části, viz Kánon ke cti svatého Václava z konce 10. století, kdy na území vznikalo mnoho dalších knih psaných staroslověnsky. Ovšem jedinou v současnosti dochovanou se stala staroslověnská legenda o svatém Václavu, jejíž datum vzniku je historiky připisováno do první poloviny 10. století. Takže staroslověnština není doménou církevních obřadů nejen na Moravě, jejíž podobenství stejně většina lidí vnímá z pozice mýtů a polopravd, i když samotné Mikulčice, v jejichž blízkosti byla slovanská osada s knížecím sídlem, by mohly vyprávět.
Nevelká skupina shromážděná Rastislavem předaná do učení Konstantina s Metodějem zahájila přerod tehdejší společnosti do jiného podobenství. Bylo by zajímavé pozorovat, jak by se k žákům řeckých učenců chovali současní xenofobové. Byla by to zajisté zajímavá podívaná. Byzantští misionáři se už od svého příchodu na Moravu střetávali s nevraživostí a odporem západních duchovních, zvláště franských. Takže nějaké novodobé hejty by jim určitě nevadily.