Bitva na Bílé hoře vytvořila ústřední český mýtus o hrdém národě zrazeném cizáky, ale skutečnost byla naprosto jiná. Romantizující okamžiky pocházející z 19. století se nekonaly, přesto český ultranacionalismus nalezl v davovém selhání přístav svých nářků nad nepřízní osudu.
Zatímco pobělohorská politika považovala nepovedené střetnutí za porážku kacířů, stejná událost v období první republiky byla vnímána jako porážka české samostatnosti, již je třeba odčinit jako počátek historizujícího období temna
Kaple s mocnářskými ambity byla nahrazena mohylou na počest padlých bojovníků stavovských vojsk a průměrný nacionál se s husitskými pavézami mohl těšit ze zlatých zítřků Masarykem rozkrojeného národa, do kterého jednou provždy nebudou patřit čeští Němci. V oslavné tónině 8. listopadu se v prvorepublikovém hábitu nehledělo na budoucí potíže, protože právě teď a právě tady stála mohyla hrdosti a udatnosti, s níž se každý človíček ve své národní malosti mohl cítit jako lev v prostorné kleci.
S 8. listopadem 1620 povstal jeden ze střípků českého nacionalismu. Základní kámen….symbol pangermanismu i ohrožení českého národa vídeňským domem, před kterým Prahu musí zachránit Spojené království, Francie, nebo zámořská Amerika, ve které Masaryk v období první světové války pobýval.
Jednoduchý koncept národního ohrožení vytvořený nacionalisty z konce 18. a průběhu 19. století zapomínal na duch doby, v němž se událost odehrála. Bílá hora nezničila český stavovský stát. Pouze pod baldachýnem reality přeskupila poměr sil mezi vladařem a stavy. Přicházející absolutismus si to žádal, stejně jako si český nacionalismus přivlastnil jednoaktovku o ublíženém českém lvíčeti pošlapaném velikánem za hranicemi.
Slova českého spisovatele a katolického národního buditele Václava Beneše Třebízského dokazují, jak moc zkresleně vnímali naši předkové události na Bílé hoře:
Zde zlomena byla sláva Čechů, zde potlačen byl národ český, zde zavržen byl jazyk mateřský, zde domohli se nadvlády Němci, od těch dob až do nejnovějších časů nadvlády nad Čechy mající.
Několikrát vzpomínaný boj mezi Čechy a Němci……zlomená sláva Čechů i potlačený národ jsou pouze Třebízského fikcí nemající s realitou pranic společného. Nic jako národ neexistovalo a navíc většina stavovských šlechticů hovořila německy. V raném novověku lidé sami sebe definovali mnohem více podle místa, kde žili, než podle jazykové, nebo národnostní příslušnosti. Pobělohorská doba v sobě přinášela útlum česky psané, ale také německy psané literatury, protože do popředí vystoupily latinsky vytvářené náboženské texty.
Neofašisté odmítající uprchlíky i multikulturalismus by si velmi dobře rozuměli s kulturu ničícími jezuity, jež si jako monopolní patroni vzdělanosti osvojili právo pálit vše, co není po vůli náboženských fanatiků.
Na hranicích hořela díla protestantská, která církev považovala za nemravná, nabádající k bezvěrectví. Nejednalo se v žádném případě pouze o české knihy. Pověst o cíleném ničení české literatury v pobělohorské době rozšířili především vlastenečtí historici, jež si dějiny vykládali podle svého nacionálního cítění……zapracoval u nich syndrom malosti a neschopnosti identifikovat sám sebe před jinými budoucími národy.
Účelové ničení české literatury v pobělohorské době se neodehrálo, stejně jako Bílá hora s pozdějšími událostmi neznamenala ohrožení češtiny. Ve své studii o tom hovoří například historik Josef Pekař. Kdyby v osudný osmý listopadový den stavovské povstání zvítězilo, “Češi” by se stali součástí protestantské Evropy a německý – luteránský vliv by je nejspíš “spolkl” mnohem snáz, než tomu bylo v případě prohry protestantů. Bílá hora češtinu z tohoto úhlu pohledu pravděpodobně zachránila, než zahubila.
Bílá hora je interpretována ve valné většině nepravdivě, zkresleně po vzoru národního obrození. Kosmopolitní svět sedmnáctého století zmizel v představách českých nacionalistů, protože to byl právě český nacionalismus, jež sám o sobě potřeboval příběh o cizáctví a ublíženém Čechovi.
Byla to rovněž Bílá hora, kdo vytvořil ideový základ o proradné šlechtě a ještě proradnějších Němcích jako záhubě Čecha. Mladá republika použila pobělohorský komplex jako historický argument při rušení šlechtických titulů i následnou pozemkovou reformu……současní neofašisté používají Bílou horu ke svolávání demonstrací i poukazování na ryzí češství, se kterým místo bitvy, botva u Bílé Hory, ani neofašismus nemají nic společného. Jeden „obyčejný“ střet v rytmu nacionalismu zanechal v historické paměti hluboké, doslova nesmazatelné jizvy.